Petr Kunc vaří z čehokoliv, co se v české půdě urodí.

Šéfkuchař Petr Kunc proměnil Salabku z uvadajícího místa na okraji Prahy v kulinářský klenot. Po návratu z Anglie zjistil, že se restaurace potýká s problémy, a inspirován zahraničními zkušenostmi využil příležitosti k její revitalizaci. Kdysi zapomenutý podnik se nyní pyšní moderním interiérem, živými barvami a obnoveným pocitem hrdosti. Díky své kreativitě a odhodlání proměnil Kunc Salabku v prosperující podnik s malebným výhledem na staletou vinici.

"Hned od začátku mě to místo ohromilo. Nabídl jsem se, že tam budu jeden týden vařit, jen abych zjistil, čeho bychom mohli společně dosáhnout. Poté jsem dal majiteli další týden na rozmyšlenou a upozornil jsem ho, že pokud se stanu jejich šéfkuchařem, budu chtít s věcmi pořádně zamíchat a přinést zásadní změny. Hned druhý den mi zavolali: Byl jsem přijat."

Petr v Salabce změnil prakticky všechno. Kriticky přistoupil k personálu, k prostírání, k image restaurace, ke konceptu a samozřejmě k jídelnímu lístku. "Šéfkuchař přede mnou se také snažil vařit na vysoké úrovni, ale nepřišel s ničím výjimečným: byl to mořský vlk s bramborem a zeleninou, ale platili jste za něj špičkové ceny. Podle mého názoru, když jdete do restaurace, chcete být překvapeni. Musí to být lepší a jiné než to, co můžete dostat doma. Proto jsem zavedl úplně nové menu." Petr nikdy neměl žádné charakteristické jídlo. Po zkušenostech ze zahraničí se nakonec rozhodl zaměřit se na tradiční české suroviny, které se dají sehnat na lokální úrovni. Těm dává moderní nádech podle svého. "Když jsem se poprvé vrátil z Anglie, byl jsem strašně frustrovaný z toho, co mi dodavatelé v Česku dokázali nabídnout. Bylo to vyčerpávající období. Už jsem prostě nemohl sehnat ty nejjednodušší suroviny, jako je dobrý vinný ocet nebo dobrá smetana. Takže to byl obrovský boj, až jsem se nakonec rozhodla to vzdát a zaměřit se na věci, které jsou u nás dostupné. Rozhodl jsem se vrátit na zem. Ze všeho nejvíc jsem chtěl jen to nejlepší, bez ohledu na cenu. Cena musí být podřízena tomu, čeho se jako kuchař snažíte dosáhnout. Takže teď mám na jídelním lístku burratu, která se vyrábí v Praze z českého mléka, ale zcela na italský způsob. To je přesně ten typ produktu, který hledám."

Petr vyrostl v malém městečku šedesát kilometrů jižně od Prahy: V Příbrami. V jedenácti letech měl často možnost odjet na několik týdnů k sestře do Vídně, kde poznal několik nejlepších restaurací. "Sestra mě brala všude s sebou a já jsem si jako dítě mohl vybrat, co jsem chtěl. To mi otevřelo celý svět jídla a pití. Takže když mi bylo patnáct a matka se mě zeptala, co chci v životě dělat, řekl jsem: 'Chci být kuchařem'. Připadalo mi to jako skvělá práce, která mi navíc umožní hodně cestovat. Ideální kombinace!" 

Po vyučení kuchařem dostal Petr brzy mezinárodní příležitosti. Uvědomil si však, že bez znalosti angličtiny se v zahraničí daleko nedostane. "V Praze jsem už pracoval pod vedením mnoha kuchařů z jiných zemí, takže jsem se naučil jednoduchá slova v kuchyni: mléko, hovězí, holub, steak. Věděl jsem, že bude nutné se v angličtině zdokonalit, abych se stal lepším kuchařem." Petr tedy odjel do Anglie, kde nakonec skončil ve skupině čtyř kuchařů pracujících na nejvyšších pozicích pro VIP cateringovou společnost Rhubarb. Vařil pro hvězdy, jako je Elton John a módní návrháři Louis Vuitton, Donna Karan a Valentino, a také pro hosty v Buckinghamském paláci, na hradě Windsor a v Kensingtonském paláci. Pracoval na menu pro olympijské hry v Londýně a pro hráče fotbalového týmu Borussia Dortmund. Školil se u významných šéfkuchařů, jako jsou Gordon Ramsay, Sergio Herman, Heston Blumenthal a Nuno Mendez, a spolupracoval s michelinskými kuchaři, jako jsou Albert Roux, Tom Aikens a Giorgio Locatelli. "Všechny tyto zkušenosti mě formovaly v člověka, kterým jsem teď," říká Petr. "Každý den byl čas na show. Znovu a znovu jsme chtěli ukázat, co dokážeme s našimi zkušenostmi a kreativitou. Právě v tomto období jsem začal objevovat svůj vlastní styl."

Petr se nedávno rozhodl přestat nabízet samostatné polední menu. Hosté mohou stále přijít na oběd, ale dostanou večerní menu. "Pokud si dáte tu práci a přijedete z města do Salabky, chci, abyste si odnesli plnohodnotný zážitek. Aby to nebylo jen rychlé jídlo na hodinu a pak jste šli pryč. Navíc jsme každý měsíc strávili spoustu času vymýšlením nového poledního menu. Nyní máme jedno menu, které obsahuje osm různých jídel, řadu amuse-bouche a dezertů a tři různé druhy chleba. To by mělo stačit. Svým způsobem se snažím vrátit k základům a odklonit se od zbytečností." 
"Stále se snažím zlepšovat každým dnem a dál se učit. To je něco, co chci předávat i svému týmu. Chci, aby byli naprosto soustředění a nechali za sebou všechny nesmysly: na začátku směny odevzdávají mobilní telefony a kouřit se smí jen mimo pracovní dobu. Musí projevit disciplínu, jinak mohou rovnou odejít. Vnímám se jako trenér nebo kouč. Za tři roky jsem už skoro třikrát vyměnil celý tým v kuchyni. Nyní máme otevřeno čtyři dny v týdnu, takže mohu pracovat jen s jedním týmem. Možná musíte být trochu blázen, abyste se mnou mohli pracovat. Od každého chci vždy to nejlepší".

Po urputném (vnitřním) boji s výrobky a zásobováním dostupnými v jeho rodné zemi je Petr Kunc konečně tam, kde chce být. Má však ještě jeden sen: michelinskou hvězdu pro Salabku. Podle mého názoru to, co tady děláme, není špatné. Stále se učíme a každý den se zlepšujeme, protože bojujeme o tu michelinskou hvězdu. Zatím zůstávám nohama na zemi, ale i na to jsem připraven. A jsem konečně šťastný. Jsem Petr Kunc a nikam se teď nechystám. Co bude na jídelním lístku v Salabce, je zcela na mém rozhodnutí. Vyvíjím si svůj vlastní styl."